O nás
Psi a zájem o ně mě provází celý můj život.
Jedna z prvních vzpomínek z dětství je vzpomínka na našeho voříška Bojara, který hlídal náš dům a který si se mnou vytrpěl svoje. J Vzpomínám si, jak jsem Bojarovi „pekla bábovičky" z písku a pak jsem mu tyto svoje výtvory cpala rovnou do tlamičky. Chudák Bojar! J Byl to první a naštěstí zatím i poslední pes, který mě kousl. Vzhledem k mému tehdejšímu „kuchařskému umění" se mu dneska vůbec nedivím a dodatečně žasnu nad jeho svatou trpělivostí.
Další pes v mém životě byl velšteriér Alan, kterého jsem dostala k desátým narozeninám. Byl to miláček rodiny, přestože nás neustále terorizoval a zlobil. Kdo četl knížku paní Frýbové Robin, ví moc dobře, o čem mluvím. Byl to malý ďáblík s neustále rozesmátou tlamičkou a nějakou lumpárnou za lubem. Moc na něj všichni vzpomínáme.
Po delší přestávce jsem si pořídila opět malého voříška, tentokrát jménem Karel. Byl to sladký, asi desetikilový pejsek, velmi živé povahy a vzhledem k mému rozmazlování byl i velmi závislý na paničce. Špatně snášel samotu a bohužel měl i smůlu se zdravíčkem. Během jeho krátkého života si užil tolik různých nemocí, že to jeho organismus nakonec nevydržel a opustil mě v necelých čtyřech letech. Tenkrát mě to vzalo tak, že už jsem o žádném psovi nechtěla ani slyšet.
Ale člověk míní a osud mění, jak se říkává. Mému dědečkovi v osmdesáti letech diagnostikovali Alzheimerovu chorobu. Jistě mnozí z vás tuší, o jak strašnou nemoc se jedná. Bylo to opravdu smutné období, přestože jsme dědečka léčili nejlepšími léky, dovezenými ze zahraničí, odcházel nám před očima. Snad díky včasné diagnoze, snad díky jeho skvělé fyzické kondici a snad také trochu díky naší neustálé péči, žil dědeček s touto zákeřnou nemocí celých osm let. Když už byl ve stavu, že měl potíže nás poznat a pletl si mne s maminkou a ji se svou ženou, bylo pro nás hodně těžké ho při návštěvách v nemocnici vytrhnout z letargie a něčím ho zaujmout.
Jednou jsem mu vyprávěla o svých psích kamarádech a o tom, jak se mi po nich stýská. Tenkrát se stalo něco, co už se nám nepovedlo mnoho měsíců předtím. Dědeček ožil, zajiskřilo se mu v očích a začal se mnou mluvit. Taky vzpomínal na svého psa. Bylo to moc krásné odpoledne.
Tenkrát jsem se rozhodla. Pořídím si psa! Ale musí to být pes, se kterým budu moci chodit za dědečkem i do nemocnice. A tak to všechno vlastně začalo. Začala jsem sbírat informace o psích pomocnících, až jsem se dostala k pojmu CANISTERAPIE. Přečetla jsem všechno, co jsem mohla, abych měla aspoň trochu pojem, o čem to vlastně všechno je. Začala jsem vybírat vhodnou rasu, volba padla na zlatého retrívra a dneska vím, že jsem volila správně.
Další práce byla najít chovatele, kteří mají zlaťáčky aktivní v canisterapii a kteří čekají štěňátka. Opět jsem měla štěstí, našla jsem CHS Od hradu Veveří, kteří mě kontaktovali s p.Tobolákovou ze Zlína. Její fenečka čekala štěňátka s pejskem Od hradu Veveří.
A tak jsem se koncem ledna 2004 jela poprvé podívat na štěně. Chtěla jsem velmi klidnou fenečku a s pomocí paní chovatelky jsme vybrali opravdu tu pravou. Než jsem si mohla Sárinku odvézt domů, byla jsem ji navštívit třikrát. Tak moc jsem se na ni těšila.
Můj milovaný dědeček se mé návštěvy s pejskem bohužel nedočkal. Zemřel 14.2.2004.
Já jsem si ale řekla, že všechno v životě má svůj smysl a že ani mé rozhodnutí, věnovat se canisterapii, nesmí skončit nezdarem. Takže jsem se pustila do dlouhého a náročného výcviku Sáry i sebe, do dlouhého učení a absolvovala jsem nakonec i kurz určený pro canisterapeuty na Masarykově univerzitě v Brně. V roce 2005 jsem se Sárou složila canisterapeutické zkoušky a mohly jsme se pustit do práce. Při výcviku, studiu i při výkonu canisterapie jsem poznala spoustu moc fajn lidiček a mám i spoustu nových přátel lidských i psích. Vyměnila jsem původní povolání zdravotní laborantky za práci věnovanou jen pejskům, což byl můj životní sen od dětství. V Sáře mám nepostradatelnou pomocnici i společnici a díky ní jsem našla i skvělého životního partnera.
A za to všechno vděčím svému dědečkovi! Věřím, že se na mě odněkud dívá a usmívá se, jak se mi v životě daří. Jmenoval se Jiří, takže jistě chápete, odkud je název mé CHS.
*obrázek = Sára ve 3 týdnech